„Myslíš, že na Zemi byli lidé svobodní?“ prohodil po chvíli ticha Roy.
„Už zase ta tvoje svoboda, filozofe.“
„Myslím to vážně, Len. Myslíš, že si mohli dělat, co chtěli?“
„Vždyť i teď si můžeš dělat, co chceš, takže asi jo.“
„Možná. Ale když to udělám, bude to nést následky. Nemůžu jen tak… Nevím, nechodit do práce. Přišli by na to a měl bych problém.“
„Nemůžeš ani chodit do oblastí, kam nemáš přístup, Royi, a přesto jsi tady.“
„To je ale něco jiného.“
„Ne, není. A teď mi vysvětli, jak to že ti ten chlap dal tu kartu.“
„No… stačí, když hezky poprosíš. Když se na někoho koukne takovej hezkej kluk, jako jsem já, tak už to jde samo ne?“
„Takže on je na kluky jo?“
„Ne. Je to prostě jen dobrý kamarád. Hodně spolu pracujeme ve výzkumu, takže jsme se i dost sblížili. Mimochodem, má jméno – Arnold. A prý je to bývalý důstojník. Řekl jsem mu, že chci zapůsobit na jednu holku, tím, že jí ukážu místo, které ještě neviděla. A… souhlasil.“
„A to ti jako sežral jo?“
„Pff. Vždyť je to pravda.“
„Jasně, Royi, jasně. Budu ti to věřit.“
„Chtěl jsem takhle zapůsobit na Arlene, …“ řekl po chvíli a mě zamrazilo u srdce. Samozřejmě, že chtěl zapůsobit na ní. Vždycky se všechno točí kolem Arlene. A pak… Už jsem svoji chvíli promarnila.
„Můžeš ještě,“ usmála jsem se na něj. „Neztrácej naději.“
„A ty? Co bys dělala na mém místě? Neztrácela naději a čekala, že se něco změní?“ Čekala na něco, co se nestane, pomyslela jsem si, čekala na Godota.
„Myslím, že by si člověk vždycky měl jít za svým snem, jinak se mu může stát, že se mu jednoho dne rozplyne před očima a on v životě nebude znát svůj smysl.“
„To čekání je úmorné. Už mě to nebaví.“
Já vím, Royi. Já vím. „Neboj, to bude dobrý.“
Pokrčil rameny a naznačil mávnutím ruky, že se o tom už dál bavit nechce.
Seděli jsme vedle sebe v poklidném noci pod bzučícími zářivky a já přemýšlela, jestli tohle není lepší, než to, co jsem původně chtěla. Život přece nikdy nevyjde podle našich představ a měli bychom se s tím smířit. Být vděčný, za to co máme. Vážit si toho mála a nedělat si starosti o to, co bychom mohli mít. Dokud nedokážeme ocenit to, co se nám naskytlo, nezasloužíme si víc.
„Len?“ vytrhl mě ze zamyšlení Roy. „Napadlo mě… zítra je ta exkurze ven, mohla bys vidět Indigendo, jestli chceš.“
„Indigendo?“
„Jo. Asi je znáš pod výrazem domorodci. Prostě ty modrý lidi, o kterých se pořád mluví. Teď s nimi trochu spolupracujeme a provádíme nějaké experimenty. Zajímalo by nás, jak to, že se tak dokonale přizpůsobili místním podmínkám a především, jak je možné, že nepřišli o plodnost.“
„Jo… jasně, to zní zajímavě.“
„Je to jenom taková exkurze, co pořádá náš výzkumný tým. Myslím, že by tě to mohlo zajímat, Len.“
„Dobře, zní to zajímavě.“
„Jo… A… ještě něco. Řekla bys prosím Arlene, aby šla taky?“
No jasně. V tom to celý vězí. Nadechla jsem se, zadržela slzy, a co nejklidnějším hlasem odpověděla: „Jasně, hned jak jí uvidím, tak jí to řeknu. Kdy a kde máme být?“
„Zítra, ve čtyři hodiny odpoledne, mezi vládní budovou výzkumným centrem. Děkuju, Len.“
„Za co mi děkuješ?“
„Za to, že mi pomáháš.“
„Jsme kamarádi a tak si pomáháme, ne? Vždycky tu budu pro tebe.“
Pak jsme se na chvíli odmlčeli.
„Nahánějí mi strach,“ přiznala jsem se.
„Indigáči?“
„Wow, tak se jim vážně říká? To je hrozný jméno.“
„Co tak koukáš na mě? Já za to nemůžu, Len! Proč ti nahánějí strach?“
„Už od mala jednoho pořád vídám. Je to žena a vidím ji skoro všude. Pokaždé, když oknem vyhlédnu ven tam do té modré krajiny. Dokonce ji vidím i ve snech.“
„To je zvláštní. Indigendo se většinou nepřibližují do blízkosti našich obydlí. Seš si jistá, žes ji viděla? Nemohl to být jen třeba přelud.“
„Tak… Snad vím, co vidím ne?! Ne, přelud to nebyl, to jsem si myslela poprvé a uvažovala nad tím i podruhé, ale už jsem jí viděla mnohokrát. Vždycky několikrát do roka, už od té doby co jsem byla úplně malá.“
„Nevím, Len. Zdá se mi to nějaké… pofidérní.“
„Tobě se taky všechno zdá pofidérní,“ ušklíbla jsem se a šťouchla ho do břicha.
„Všechno ne. Třeba výzkum pofidérní není. Ale přijde mi dost divný, že by tě nějaké žena už takhle několik let sledovala a zjevovala se ti ve snech. To je akorát tak příběh do Enigmy,“ provokoval.
„Hej!“ vyhrkla jsem a strčila ho do ramene (trochu silněji, než jsem měla v úmyslu, ale to jsem zjistila, až když se celý balík trochu zakýval). „Ty mi nevěříš!“
Pokrčil rameny. „Věřím ti ve všem, co říkáš, Len. Od toho přece přátelé jsou. Ale tohle je vážně zvláštní. Řekni mi, až ji znova uvidíš.“
„Děkuju,“ odpověděla jsem po chvíli ticha. Zahleděli jsme se do sebe v tiché letní noci. Jeho oči, modré jako obloha bez mráčku, jako by se zableskly. Pak se naše rty přiblížili… a dotknuly. Polibek následoval polibek.
„Ne,“ řekl a odtáhl se.
Sklonila jsem hlavu. „Nebudeme o tom mluvit, Royi. Chci říct…“
„Přesně tak. Jako by se nic nestalo.“
Roy mě doprovodil celou cestu až domů. Šli jsme mlčky, naštěstí.
„Dobrou noc,“ řekl klidně a objal mě. Pak odešel, tak rychle, až jsem začala uvažovat, jestli se to všechno stalo, jestli to nebyl jenom sen.
„Dobrou,“ zašeptala jsem do ticha noci.
