Nejčtenější

úterý 4. srpna 2015

Kapitola první -- Seno; část třetí


„Myslíš, že na Zemi byli lidé svobodní?“ prohodil po chvíli ticha Roy.
„Už zase ta tvoje svoboda, filozofe.“
„Myslím to vážně, Len. Myslíš, že si mohli dělat, co chtěli?“
„Vždyť i teď si můžeš dělat, co chceš, takže asi jo.“
„Možná. Ale když to udělám, bude to nést následky. Nemůžu jen tak… Nevím, nechodit do práce. Přišli by na to a měl bych problém.“
„Nemůžeš ani chodit do oblastí, kam nemáš přístup, Royi, a přesto jsi tady.“
„To je ale něco jiného.“
„Ne, není. A teď mi vysvětli, jak to že ti ten chlap dal tu kartu.“
„No… stačí, když hezky poprosíš. Když se na někoho koukne takovej hezkej kluk, jako jsem já, tak už to jde samo ne?“
„Takže on je na kluky jo?“
„Ne. Je to prostě jen dobrý kamarád. Hodně spolu pracujeme ve výzkumu, takže jsme se i dost sblížili. Mimochodem, má jméno – Arnold. A prý je to bývalý důstojník. Řekl jsem mu, že chci zapůsobit na jednu holku, tím, že jí ukážu místo, které ještě neviděla. A… souhlasil.“
„A to ti jako sežral jo?“
„Pff. Vždyť je to pravda.“
„Jasně, Royi, jasně. Budu ti to věřit.“
„Chtěl jsem takhle zapůsobit na Arlene, …“ řekl po chvíli a mě zamrazilo u srdce. Samozřejmě, že chtěl zapůsobit na ní. Vždycky se všechno točí kolem Arlene. A pak… Už jsem svoji chvíli promarnila.
„Můžeš ještě,“ usmála jsem se na něj. „Neztrácej naději.“
„A ty? Co bys dělala na mém místě? Neztrácela naději a čekala, že se něco změní?“ Čekala na něco, co se nestane, pomyslela jsem si, čekala na Godota.
„Myslím, že by si člověk vždycky měl jít za svým snem, jinak se mu může stát, že se mu jednoho dne rozplyne před očima a on v životě nebude znát svůj smysl.“
„To čekání je úmorné. Už mě to nebaví.“
Já vím, Royi. Já vím. „Neboj, to bude dobrý.“
Pokrčil rameny a naznačil mávnutím ruky, že se o tom už dál bavit nechce.
Seděli jsme vedle sebe v poklidném noci pod bzučícími zářivky a já přemýšlela, jestli tohle není lepší, než to, co jsem původně chtěla. Život přece nikdy nevyjde podle našich představ a měli bychom se s tím smířit. Být vděčný, za to co máme. Vážit si toho mála a nedělat si starosti o to, co bychom mohli mít. Dokud nedokážeme ocenit to, co se nám naskytlo, nezasloužíme si víc.

„Len?“ vytrhl mě ze zamyšlení Roy. „Napadlo mě… zítra je ta exkurze ven, mohla bys vidět Indigendo, jestli chceš.“
„Indigendo?“
„Jo. Asi je znáš pod výrazem domorodci. Prostě ty modrý lidi, o kterých se pořád mluví. Teď s nimi trochu spolupracujeme a provádíme nějaké experimenty. Zajímalo by nás, jak to, že se tak dokonale přizpůsobili místním podmínkám a především, jak je možné, že nepřišli o plodnost.“
„Jo… jasně, to zní zajímavě.“
„Je to jenom taková exkurze, co pořádá náš výzkumný tým. Myslím, že by tě to mohlo zajímat, Len.“
„Dobře, zní to zajímavě.“
„Jo… A… ještě něco. Řekla bys prosím Arlene, aby šla taky?“
No jasně. V tom to celý vězí. Nadechla jsem se, zadržela slzy, a co nejklidnějším hlasem odpověděla: „Jasně, hned jak jí uvidím, tak jí to řeknu. Kdy a kde máme být?“
„Zítra, ve čtyři hodiny odpoledne, mezi vládní budovou výzkumným centrem. Děkuju, Len.“
„Za co mi děkuješ?“
„Za to, že mi pomáháš.“
„Jsme kamarádi a tak si pomáháme, ne? Vždycky tu budu pro tebe.“
Pak jsme se na chvíli odmlčeli.
„Nahánějí mi strach,“ přiznala jsem se.
„Indigáči?“
„Wow, tak se jim vážně říká? To je hrozný jméno.“
„Co tak koukáš na mě? Já za to nemůžu, Len! Proč ti nahánějí strach?“
„Už od mala jednoho pořád vídám. Je to žena a vidím ji skoro všude. Pokaždé, když oknem vyhlédnu ven tam do té modré krajiny. Dokonce ji vidím i ve snech.“
„To je zvláštní. Indigendo se většinou nepřibližují do blízkosti našich obydlí. Seš si jistá, žes ji viděla? Nemohl to být jen třeba přelud.“
„Tak… Snad vím, co vidím ne?! Ne, přelud to nebyl, to jsem si myslela poprvé a uvažovala nad tím i podruhé, ale už jsem jí viděla mnohokrát. Vždycky několikrát do roka, už od té doby co jsem byla úplně malá.“
„Nevím, Len. Zdá se mi to nějaké… pofidérní.“
„Tobě se taky všechno zdá pofidérní,“ ušklíbla jsem se a šťouchla ho do břicha.
„Všechno ne. Třeba výzkum pofidérní není. Ale přijde mi dost divný, že by tě nějaké žena už takhle několik let sledovala a zjevovala se ti ve snech. To je akorát tak příběh do Enigmy,“ provokoval.
„Hej!“ vyhrkla jsem a strčila ho do ramene (trochu silněji, než jsem měla v úmyslu, ale to jsem zjistila, až když se celý balík trochu zakýval). „Ty mi nevěříš!“
Pokrčil rameny. „Věřím ti ve všem, co říkáš, Len. Od toho přece přátelé jsou. Ale tohle je vážně zvláštní. Řekni mi, až ji znova uvidíš.“
„Děkuju,“ odpověděla jsem po chvíli ticha. Zahleděli jsme se do sebe v tiché letní noci. Jeho oči, modré jako obloha bez mráčku, jako by se zableskly. Pak se naše rty přiblížili… a dotknuly. Polibek následoval polibek.
„Ne,“ řekl a odtáhl se.
Sklonila jsem hlavu. „Nebudeme o tom mluvit, Royi. Chci říct…“
„Přesně tak. Jako by se nic nestalo.“
Roy mě doprovodil celou cestu až domů. Šli jsme mlčky, naštěstí.
„Dobrou noc,“ řekl klidně a objal mě. Pak odešel, tak rychle, až jsem začala uvažovat, jestli se to všechno stalo, jestli to nebyl jenom sen.
„Dobrou,“ zašeptala jsem do ticha noci.

Kapitola první -- Seno; část druhá


„Ale Len, přece bych tě nevedl na místo, kam nemáme přístup,“ usmál se znovu a vytáhnul z kapsy kartičku.
„Tohle je přístupová karta jednoho týpka od nás z výzkumu. Byl to dříve vojenský důstojník a nyní je to velmi vážená osoba, protože je jediný, kdo evidentně občas přemýšlí.“
„Jak ses dostal k jeho přístupové kartě?“ podivila jsem se.
„Víš, nebylo to zrovna jednoduché, ale opil jsem ho a pak zavřel do kůlny, kam se ukládají košťata. Tam jsem ho spoutal, zamknul a ukradl mu tu kartu.“
Ušklíbla jsem se. „Na to ti neskočím.“
„Dobře děláš,“ usmál se už potřetí. „Prostě jsem se ho zeptal a on mi jí půjčil.“
„Jako jen tak? Nejsou náhodou ty karty nepřenosné?“
„Jsou,“ pokrčil Roy rameny, pak přiložil kartu k panelu u dveří a počkal, až červené světýlko zabliká a změní se v zelenou. „Ale myslím, že to nikdo neřeší.“
Dveře se otevřeli a Roy mě gestem pobídl, abych šla jako první.
„Přiznávám, že bezpečnost není zrovna ideální, ale dokud se nikomu nic nestane, nikdo to ani neřeší. Kriminalita je poměrně nízká, lidé tvrdě pracují nebo studují, nemají čas na to, aby prováděli vylomeniny.“
„Tak... Já si nestěžuju, že jo. Zvlášť když mě dobrý kamarád vezme na místa, kam se jindy nedostanu.“
„Přemýšlelo se prý o tom, že by lidem do zemědělských prostor umožnili přístup. Dříve to tak bylo, ale moc se to neosvědčilo. Lidé pak ničí úrodu.“
„Proč tedy o tom přemýšleli?“
„Víš, Len, je to takový symbol svobody. Můžeš jít, kam chceš. Takhle se pohybuješ jen v centru, škole a doma. Kdyby zpřístupnili pohyb všude, lidé by měli aspoň trochu pocit, že jsou svobodní.“
„Nechápu tě. Já se cítím být svobodná.“
„Ale nejsi. Nikdo není. Všechny nás ovládají, vždyť uděláme, co nám řeknou.“
„Možná, ale to rozhodnutí, jestli to uděláš, je na tobě, Royi.“
„Manipulují s námi, Len. Zařídí to tak, abych si přáli udělat to, co po nás chtějí. Ale dost už filozofování. Chtěl jsem ti ukázat skleníky.“
Vstoupili jsme do dveří. Před námi se rozprostíraly silně osvětlené pole. Rostla tu pšenice, ječmen, oves, kukuřice, sója, pohanka a vůbec všechny důležité potraviny. Byli rozdělené v dlouhých řádcích, mezi kterými byla úzká pěšinka.
„Strop je tady prosklený, aby rostliny měli přes den hodně světla. A díky široké síti solárních panelů na zbytku budovy si nyní společnost může dovolit svítit i v noci. Všechno pak uzraje dvakrát tak rychleji, takže celé pěstování je dvakrát tak efektivnější. To je důležité, protože uživit 2 miliony obyvatel z tak malého prostoru není hračka.“
„Jak dlouho už se takhle pěstuje?“ zeptala jsem se naprosto bez dechu a následovala Roye, který vybral jednu z úzkých cestiček. Šli jsme pomalu a Roy se musel trochu krčit, protože stropy zde byli poměrně nízké, takže každou chvíli narazil do zářivky.
„Od té doby, co sem lidi přišli a vybudovali zde tohle impérium. Hádám, že je to více než 200tě let.“
„Cože? Tak dlouho?“
„V lidských dějinách je to jako nic.“
„Jak je možné, že půda stále rodí?“
Roy se usmál. „Cítíš ten pach?“
Nastražila jsem nos a teprve teď jsem si uvědomila slabý zápach, kterou celou oblast doprovázel. „Smrdí to, jako by to někdo nevydržel… Royi?!“ zasmála jsem se.
„Ne, to jsem nebyl já. Je tu dokonalá kanalizační síť, co lidé spláchnou ve svých záchodech, jde do čističek, kde se odděluje voda od zbytku, který se pak použije jako hnojivo.“
„Takže chceš říct, že to, co každý den jíme, jsou vlastně naše výkaly?“
„Defacto.“
„Jak s tím můžeš proboha žít? Právě mě přešla veškerá chuť na jídlo.“
„Neboj, to tě přejde.“
Ještě nějakou dobu jsme šli po cestičce, pak několikrát zahnuli, až jsme se dostali k ovocným sadům.
„Máš ráda maliny? Jahody? Borůvky?“
„Kdo by neměl?“ usmála jsem se a začala trhat z jednoho z mnohých keříků. „Už asi chápu, proč sem lidi nepouštějí,“ zazubila jsem se s plnou pusou.
„Je toho mnohem víc,“ pokračoval Roy. „Za rohem jsou ovocné stromy, broskve, meruňka, jablka, hrušky… Všechno, na co si jen vzpomeneš a ještě mnohem víc.“
„Tak proto říkáš, že mají zemědělci tak dobrý život!“
„Přesně…. Jen to vidíš a už tě to láká.“
„Ale stejně, udělají tu nejhorší práci a pak se jim akorát lidi smějou za zády. Trochu nevděčná práce.“
„Ber to takhle: která práce dnes není nevděčná, Len?“
„Výzkum.“
„A celý život studuješ jen proto, abys mohla zkoumat něčí spermie?“
„Hej!“ zasmála jsem se. „Nekaž mi můj pohled na svět!“ a jemně ho bouchla do ramena.
„Au, to bolelo.“
„Slabochu.“
„Já že jsem slaboch jo?“
„Jo. Přesně tak.“
„Zdvihl bych tě jednou rukou madam, moc si na mě nedovoluj!“
„Pravou co? S tou hodně posiluješ,“ zasmála jsem se mu. Roy se naštěstí zasmál taky, pak mě popadl za nohy a vyzdvihl do náručí.
„Neměla sis začínat,“ prohodil.
„Hej! Pusť mě dolů!“ mlátila jsem ho jemně do hrudi.
„Až řekneš, že nejsem slaboch.“
„Jako malou mě učili, abych byla pravdomluvná, kamaráde.“
„No vždyť, tak to řekni. Já vím, že je to pravda. Řekni, že jsem silák.“
„Nikdy!“
„Tak to se asi nikdy nedostaneš dolů, Len.“
„No… ne, že by mi to vadilo, je odsud docela výhled.“
„Nojo, já zapomněl, že jsi takový prcek.“
„Náhodou! Mám celých 154 centimetrů!“
„Jasně, prcku. Ale tak… Já nic neříkám, že jo. Co je malý, to je hezký. Teda, ne že by to byl můj problém…“
„Royi, Royi, ty se nikdy nepoučíš. Radši mě dej dolů a ukaž mi krásy té tvé zemědělské zóny.“
„Já myslel trochu jiné zóny,“ mrkl na mě, když mě pokládal zase na zem. Zakroutila jsem hlavou a uštědřila mu další bouchnutí do ramene.
„Tohle jsem si ale nezasloužil!“
„Nee… Ty by sis zasloužil mnohem větší!“ zasmála jsem se. Přitáhl si mě a na okamžik se naše těla dotkla. Byla jsem v pokušení dát mu pusu a věděla jsem, že on to tak měl stejně. Přesto jsme se ale zase odtáhli, na metr daleko, a pokračovali v cestě dál, jako by se nic nestalo.
Ten okamžik mi připomněl staré časy. Staré časy, které se už nikdy nevrátí. Ne, nebudu čekat. Bylo by to zbytečné, bylo by to jako čekat na Godota.
Prošli jsme ovocným sadem až na čerstvě posekanou louku, na které ještě byli balíky sena.
„Tady se šetří každý centimetr místa a přitom tu mají obrovskou louku,“ podivila jsem se.
„Tak zaprvé, seno je a vždycky bude potřeba, a za druhé, někdy se musí taky nechat půda ladem. Tohle je pro to ideální.“
Zachichotala jsem se.
„Copak?“
„Je skvělé mít kamaráda, který má odpověď na každou otázku,“ odvětila jsem s úsměvem na tváři a viděla, že se moje slova dočkala kýženého výsledku, když se i na jeho tváři rozprostřel úsměv.
„To ty jsi ta chytrá, Len. Jedničkářka ve škole.“
„Tak ten byl dobrej. Ten byl dobrej! Viděl jsi někdy moje známky ve škole? Musím tě ubezpečit, že s jedničkami teda fakt nic společnýho nemaj.“
„A já tě měl vždycky za tu pilnou začku, co se doma učí.“
„Takový lidi už vyhynuli v minulém století,“ zasmála jsem se mu a šťouchla ho.
„Jo? Tak jak to že jich denně tolik potkávám?“
„Tak to nevím, asi jsi taky z jiného století.“
Sedli jsme si na jeden z balíků sena a povídali ještě dlouho do noci. Když si na to někdy vzpomenu, ještě teď mám úsměv na tváři. Patří to totiž k jedné z mých nejlepších vzpomínek.

Kapitola první -- Seno; část první

Žili jsme v obytné zóně 3, barák 713, 9. patro, 4. byt. V chodbě páchnulo kysané zelí a výtahem nikdo nejezdil od té doby, co se v něm našlo napůl rozložené tělo myši, které nikdo neodklidil.
Byty se občas rozpadaly tím způsobem, že je nikdo nedokázal opravit, ale s tím se ani nepočítalo, protože naše čtvrť byla stará a už jí nikdo nevěnoval pozornost. Ani my ne. Většinu času jsem trávila ve škole, v parku, ve výzkumu, kdekoliv je ne doma.
Každý čtvrtek jsme se s Arlene a Royem scházeli u výzkumného centra, kam jsem jednou měla i já nastoupit jako další pracovní síla. Roy nám hodně vyprávěl o své práci a nás dvě to fascinovalo. Čekala jsem před dveřmi s nápisem „Nepovolaným vstup zakázán“ jako obvykle a přemítala nad tím, co zajímavého zkoumá asi tentokrát. Když už jsem chvíli čekala (a Royovi se nepodobalo, že by chodil pozdě), odhodlala jsem se a strčila do dveří.
Bílé světlo, bzučící zářivky. Občas některá blikne. Ideální místo pro natáčení horroru. Opatrně jsem vstoupila a nadchla se výhledem na důvěrně známé zkumavky, mikroskopy, skalpely, pipety a spoustu dalšího vybavení.
„Royi? Jsi tu?“ zvolala jsem do prázdné místnosti a pokračovala dál.
„Royi?“ vyřkla jsem ještě jednou a prohlížela si rozlehlou místnosti. Už bylo pozdě, takže všichni pracovníci odešli, ale věděla jsem, že Roye tu najdu vždycky. Byl to jeho druhý domov.
„Co tu děláš Len?“ ozvalo se za mnou.                                                         
„Royi!“ vyhrkla jsem natěšeně a vrhla se do náručí vysokému klukovi, který si objevil za mými zády. Na jinak čistě bílém laboratorním plášti se mu rýsovalo několik zelených skvrn. „Ráda tě zase vidím. Celý týden ses neozval!“
„A to je důvod vloupat se do přísně utajovaného centra výzkumu?“ ušklíbl se a já v jeho tváři spatřila stejné nadšení, že mě vidí, jakým jsem oplývala já.
„To asi není moc přísně utajované, když o něm ví každý.“
„Ha. Ha. Ha. Víš o něm jenom ty, Arlene, já a…“
„A kdokoliv další kdo tu pracuje? A dalších sto lidí z naší školy? A vlastně každý, kdo se jednou chce stát vědcem? A možná dokonce každý, kdo žije na této planetě?“
„Měla by ses stydět, Len, neumíš udržet tajemství, takhle to vykecat celýmu světu!“
„Tak jsi mi ho neměl říkat,“ pošeptala jsem mu do ucha a pak se odtáhla, když jsem si uvědomila, co jsem to právě udělala. Tímhle jsme si už jednou prošli, prostě budu předstírat, že se nic neděje. Že nic necítím. Že jsem jen pouhý robot jako ostatně většina lidí, co žije v těchto prostorách.
„Myslel jsem, že se dneska ta schůzka ruší, Len.“
„Proč by měla? Scházíme se přece každý čtvrtek už… no, už pár let to bude,“ zasmála jsem se bez jakékoliv snahy to spočítat.
„No… Arlene přece nemůže.“
„No tak Royi! Přece se se mnou nebavíš jen kvůli ní!“
Tiše polknul. „Samozřejmě, že ne,“ odvětil, „ale…“
„Ale?“
„Prostě ale. Jen ale. Nebudu zastírat, že o ní jde taky.“
„Vím. Máš ji rád. A moc. Ale my jsme v pohodě ne?“
„Jo, my jsme v pohodě.“
Pak jsem zatřepala hlavou, jen tak symbolicky, abych setřásla to napětí, které se mezi námi shromáždilo, a zeptala jsem se ho na práci, abych změnila téma.
„Teď pracuju na jednom hodně zajímavém výzkumu,“ odpověděl. „Chceš vědět, co je v téhle zkumavce?“ sebral jednu z řady a usmál se.
„Nevím, prozraď mi to tajemství.“
„Něčí spermie.“
„Cože?“ rozesmála jsem se na celé kolo.
„Ty mi nevěříš?“ smál se taky. „Já ti ale nekecám!“
„To určitě. Co byste dělali ve výzkumu s něčíma mrdkama?“
„Momentálně pracujeme na jednom velmi důležitém výzkumu. Víš, za posledních pár let se neuvěřitelně zvýšila neplodnost obyvatelstva. Jen málokdo může mít děti. Pokud to tak bude pokračovat… Nezůstane tu nikdo, kdo by obýval ty prostory, které jsme vybudovali.“
„A co umělé oplodnění? Myslela jsem, že tím se ten problém uzavřel.“
„Ach jo,“ povzdechl si Roy. „To asi nepůjde. Umělé oplodnění má hned dva háčky: tak zaprvé, nebudou dárci, když nebudou plodní lidé. A za druhé, i kdyby se našlo dostatek dárců, nikdy nebudeme mít takovou kapacitu, abychom zajistili dítě do každé rodiny a aby tak naše populace přežila.“
„Tím chceš říct, že…?“
„Ano, tím chci říct, že jsme možná jedna z posledních plodných generací. Nevím, co bude se světem dál, vyhyneme.“
„Ale co ostatní planety? Nejsme přeci jediná obydlená.“
„Tam bude život pokračovat dál.“
„Nemohou nám ostatní nějak pomoci?“
„To těžko, Len. Ztratili jsme kontakt už více než před padesáti lety. Ale dost už pesimistických věcí, s tímhle toho moc nenaděláme. Půjdeme se projít?“
Souhlasila jsem. Vyšli jsme z laboratoře a pokračovali spletitými chodbami výzkumného střediska. Když jsme se konečně vymotali ven, naskytl se nám výhled na vládní budovy.
„Třeba tam jednou budeš pracovat taky,“ usmál se Roy.
„O tom pochybuju,“ odfrkla jsem si.
„Jsi chytrá, rozhodně bys na to měla.“
„Není to práce pro mě. Nemohla bych se věnovat nudným byrokratickým činnostem, když vím, že nás svět jde do záhuby. Kolik lidí ví o té neplodnosti? Proč se to neřeší?“
„Snažíme se to utajit, Len. Víš, jaká panika by se rozšířila? A náš svět by zanikl ještě dřív, než by k tomu měl důvod. Musíme to ututlat, aby všechno pokračovalo tak jako předtím. Máš lístek na metro?“ zeptal se nakonec naprosto lhostejně, jako by řešení apokalyptických problémů bylo na jeho denním pořádku.
„Mám. Kam chceš jet?“
„Přes park do zemědělské zóny. Chci ti ukázat něco, co většina lidí nikdy neuvidí.“
Přikývla jsem a následovala ho do podchodu. Vstoupili jsme do ponurně osvětlených prostor metra a čekali na trojku.
„Mluvíš o tom, jako by to nic nebylo, Royi.“
„Vždycky, když byl nějaký problém, dokázali jsme se s tím vypořádat. Věřím, že se to stane i tentokrát. Už jenom, když ovocné sady napadli ty brouci. Nikdo nevěděl co s nimi a nakonec se vynalezl způsob. To je přece ten důvod, proč máme tak rozsáhlé výzkumné centrum, i když nemáme lidí na zbyt.“
„Už jsem uvažovala o tom, že bych se přidala do vašich řad. Je to přece ušlechtilá práce, ne?“
„To nevím,“ zasmál se Roy. „Co je ušlechtilého na tom, když celý den zkoumáš spermie a vajíčka náhodných lidí?“
„Pracuješ pro budoucnost. Pro lepší zítřky. Musí to být dobrý pocit.“
„Nevím. Pracuji, protože mě to baví. A hlavně je to jediná smysluplná věc, co se tu dá dělat.“
„Tak ještě ses mohl stát zemědělcem,“ ušklíbla jsem se. Všichni pohrdali zemědělci, lidé, kteří takto pracovali, většinou neměli na výběr.
„A víš, že jsem o tom i uvažoval?“ prohlásil Roy naprosto vážně. „Je to dobrý život.“
„Celý den tvrdě pracovat na poli a pak mít sotva na polívku? Tomu říkáš dobrý život?“
„Ti lidé jsou šťastní.“
„Co pak ty nejsi šťastný? Máš všechno, co by si kdejaký chudý zemědělec přál.“
„A přesto…“
„Máš dobrou práci, dobrou rodinu, dobré přátele, vždy co zakousnout…“
„A přesto… Přesto nejsem v životě šťastný.“
„Kvůli ní?“
„Ano.“
„Promluvím s ní,“ řekla jsem po chvíli ticha. „Zasloužíš si, abys byl v životě šťastný, každý si to zaslouží.“
„Ne, nedělej to,“ zadržel mě. „S tímhle se chci vypořádat sám.“
Zbytek cesty jsme jeli mlčky.
„Metro do zemědělské zóny nevede, musíme vystoupit už v parku,“ pronesl Roy bez emocí.
„Nevadí, aspoň se projdeme.“
Vystoupili jsme na skoro stejně vypadající stanici a vyšli po strmých schodech nahoru. Už bylo poměrně pozdě, takže na ulicích nikdo nebyl. Nacházeli jsme se v nejzápadnější části centra, takže to odsud k zemědělským zónám nebyli.
„Podívej se nahoru,“ řekl mi Roy.
Vzhlédla jsem a spatřila hvězdy přes prosklený strop. Tvořili dohromady spletité obrazce. Byl to fascinující výhled.
„Je to jediné místo ze všech prostorů, kde můžeš vidět hvězdy,“ pokračoval Roy, „a přesto si jich většina lidí nevšímá. V tuhle dobu jsou už všichni zavření doma a dívají se na televizi nebo dělají jiné, zbytečné věci. Ale nikoho nenapadne jít sem a prohlížet si krásy našeho světa.“
„Chodíš sem často?“ zeptala jsem se trochu fascinovaně.
„Každý den,“ polkl. „Pokaždé si najdu jiné místo a počítám hvězdy. Nebo vyhlížím ty padající. Jednou jsem četl, že na Zemi věřili, že když spatříš padající hvězdu, splní se ti přání.“
„A co si přeješ?“ zeptala jsem se zvědavě.
„To podle té knížky nesmím nikomu říct,“ usmál se záhadně, „jinak by se mi to přání nesplnilo.“
Přikývla jsem. Pak Roy naznačil, jestli můžeme pokračovat. Každý ponořený do svých vlastních myšlenek jsme pokračovali až k hlavní bráně.
„Dál se nesmí,“ prohodila jsem. „Teda… nemáme přístup.“

Ochutnávka a prolog -- Moje nové dílko! ;)

Hodnota pravdy je jeden z dalších příběhů, které jsem začala psát a snad je dokončím. Nečekám, že by snad moje díla a knihy někdo vydal a koupil za peníze (ačkoliv bych to uvítala, protože mi to dalo opravdu hodně práce :DD), takže až příběh dokončím, opět sem na tento blog vložím celý příběh a budu očekávat recenze ;).

Píšu pro sebe a ne pro ostatní, takže je v mých dílech doslova kus ze sebe a některé části jsou dost osobní. Občas si říkám, že bych to snad ani neměla nikomu dávat číst :D. Ale to bych se zase nedozvěděla reakce čtenárů....

Takže si zatím můžete přečíst "malou ochutnávku" ... jen opravdu malou, je to prolog :D. První kapitolu sem dám na víc částí, protože je poměrně dlouhá. A až bude dílo hotové, nahraju ho v pdf ;).

PROLOG
Každý v životě má nějaké tajné přání. Je to takové to přání, které si v duchu opakujeme pokaždé, když vidíme padat hvězdu a vroucně doufáme, že se nám splní. A přesto ho nikdy nikomu neřekneme.
Mým přáním vždycky bylo být v životě šťastná. Je to trochu neobvyklé přání, ale je jediné, které mě vždycky v ten okamžik napadne. Nic jiného mi nepřijde dost důležité.
A konečně, po tolika letech, nastal moment, kdy se mi takové přání vyplnilo. Teď už si jen přeju, aby se každému splnilo to jeho, aby každý v životě byl šťastný tak jako já.

Dnes vám budu vyprávět, jak se to všechno stalo.

neděle 18. ledna 2015

KDO DŘÍV NAPÍŠE KNIHU?

S Milošem jsme se dohodli k novému úkolu -- kdo dřív napíše knihu?

Máme na to celkem rok a půl a musíme napsat alespoň 150 normostran.
Pokud to jeden z nás do roka nestihne, tak bude muset přezpívat jedno celé album od Linking Park a hodit si to na FB na zeď :D.
Nebo to prostě hodit na internet a případně to ten druhý sdílne.

Až dopíšeme knihu, buď ji sem dáme celou nebo alespoň ukázku :). Můžete se těšit už teď, jaké kraviny tam budeme psát, abychom to do roka stihli! :D


Dodli jsme se, že to bude do narozenin:
tzn. Miloš musí dopsat knihu do mých narozenin -- 26. 6. 2016 a já do jeho, tzn. 10. 6. 2016. Tímto mu solidárně dávám šanci a o 16 dní času navíc! ;)
Solidárně proto, že ještě nezačal :D.

sobota 22. listopadu 2014

Proč jsou lidé líní?

Vrcholem lenosti je, když celý den zůstaneme v pyžamu.
Ne, vrcholem lenosti je, když v sobotu nevstaneme z postele.
Ne, vrcholem lenosti je, když se díváme na program, který se nám nelíbí, ale jsme líní ho přepnout.
Ne, ne, ne! Vrcholem lenosti je, když si chceme dát facku, za to jak jsme líní, ale jsme moc líní to udělat!

Každý den se probudím s dalším skvělým nápadem, každý den vymýšlím další sen, jaký by můj život mohl být -- každý den! Jenom jsem občas líná svoje nápady zrealizovat.

Ale proč jsou lidé vůbec líní? Bojí se snad, že by uskutečnili své sny?
Zvláštní je, že se tato vlastnost vyznačuje hlavně u lidí, u včel nebo mravenců ji například nepozorujeme vůbec. Má to co do činění s evolucí? Selekcí genů? Iluminátama? Přitažlivosti mezi Měsícem a Plutem? Nebo snad zdánlivě podobnou chutí mezi burákovým máslem a kečupem?
Určitě to není náhoda. Jsou to snad mimozemšťané, co na nás tuto vlastnost testují? Chtějí použít proti nepřátelům ve válce?
Pravda, byla by to velice účinná zbraň -- představte si, že by váš nepřítel byl příliš líný vstát z postele. Taková válka by asi hodně rychle skončila. Není třeba atomovek, ani ákáček. Tahle válka se zvládne bez zbraní.
Tato nemoc se šíří rychleji než ebola, ale s tím rozdílem, že na lenost žádná vakcína snad ani existovat nebude. Vyléčit ji může buď prášek z rohu jednorožce smíchaný s dračí krví, a nebo se můžete vyléčit sami - stačí když se zrovna teď zvednete, přestanete číst tento článek a uděláte, co udělat musíte!

Pořád čtete? Vězte ale, že roh jednorožce vám takto do klína nespadne!

Proč pizza neroste na stromech?

Představte si to: na zahrádce by jste měli několik rostlinek, na kterých by jste denně sklízeli pizzu. No nebylo by to super?
V důsledku ani ne - kdyby každý měl svou rostlinku Pizza pizzalius, zkrachovali by všechny pizzerie na světě! Mnoho lidí by tak přišlo o práci...
Vždycky tu musí být někdo, kdo zasadí a sklidí obilí, kdo se bude starat o slepičky, aby snášeli vajíčka a kdo bude kontrolovat kvasnice. Pak někdo, kdo se celý život učil, jak správně zpracovat těsto, někdo kdo to umí upéct. Někdo, kdo by tu pizzerii postavil a někdo, kdo navrhl. O práci by přišel i ten, kdo by pizzu servíroval a krájel.
Ale co je na tom všem úplně nejhorší: Pizzy by rostly studené! :O

Buďme tedy rádi, že pizza neroste na stromech! Protože největší zlo, které se vám může přihodit, je dostat studenou pizzu.